Když jsem se narodil, byl náš svět docela jiný než dnes. V čemž se neliším od docela velké části naší společnosti. Byl jsem tehdy vlastně od prvních chvil ‚adoptovaný‘ naším prezidentem, a byť jsem měl docela jiného otce, byl jsem takzvaným Husákovým dítětem. Což mělo své výhody, ale samozřejmě i nevýhody. Jak vědí všichni, někdy ze svých vlastních prožitků a někdy aspoň z hodin dějepisu. Ony doby už dávno pominuly, panující režim se změnil v mnoha ohledech k nepoznání a tehdejší společnost se stala velkou měrou docela jinou než naše společnost dnešní. A jediné, co bylo tehdy stejné jako dnes, bylo to ustavičné nadávání našinců na poměry. I když jsme vlastně tehdy nadávali docela jinak než dnes. Pojďme si nyní trochu připomenout, v čem se naše dnešní společnost liší od té tehdejší.
- Tehdy, za socialismu, jsme nadávali unisono, ovšem obvykle raději jenom tiše, v ústraní a neadresně. Protože platilo, že ti nahoře kritiku sice vítali, ale neodpouštěli. Zatímco dnes můžeme nadávat klidně i nahlas. Bohužel ale často se stejným výsledkem.
- Tehdy jsme nadávali na to, jak mizerně se u nás žije ve srovnání s kapitalistickým západem. A dnes, když žijeme ve stejné společnosti jako západ, nadáváme pro změnu proto, že nemáme své jisté, svůj ‚smrádek, ale teplíčko‘, co jsme měli za onoho času.
- Dříve jsme nadávali, že si v poloprázdných obchodech často nekoupíme to, co bychom chtěli, protože jsme měli pochybné peníze, ale nedostatek možností je za něco kloudného utratit. Dnes máme pro změnu plné obchody a nadáváme na to, že na to nabízející se nemáme peníze.
- Dříve nám vadilo, že rozhoduje strana a vláda absolutisticky o nás a bez nás. Zatímco dnes nadáváme, že o nás podobně rozhodují vlády nejrůznějších orientací, jež si dobrovolně volíme.
- A zatímco tehdy chtěl kdekdo pád rovnostářského socialismu, nyní se zdá, že je spousta lidí, kteří by ho nejraději vrátili zpět.
A podobných rozdílů je spousta. Ale já sám za sebe jsem rád, že je to dnes o tolik jiné než kdysi.